PROJEKTY

Nekonečněrozměrný

Zdánlivá proměna

Lampyris

Lumen 2/4

Reorganizace

Systém xy

Trajektorium

Virtuální prostory

Dočasné spektrum

Spektrální kontrast

Paralelní destrukce

Narušení prostoru

Nový rozměr

Setkání Alberse s Hitchcockem

Stínohra

Nekonečněrozměrný

 

2017 / instalace, akryl a olej na plátně
22. 6. – 30. 6. 2017  |  OBLASTNÍ GALERIE LIBEREC − LÁZNĚ
photo: Třizebry.CZ
text: Jana Bernartová

 

Martin Hofman je čerstvý absolvent ateliéru Vizuální komunikace – digitální média Stanislava Zippeho na FUA TUL. Ve své práci se Hofman systematicky věnuje digitálním prostorovým intervencím, které v prezentovaném díle Nekonečněrozměrný transformuje do tradičního média – malby. V Oblastní galerii Liberec se tak nesetkáváme s klasicky zavěšenými obrazy, ale s další koncepcí vrstvení reálného a virtuálního prostoru.

Jana Bernartová

www.artweekliberec.eu

 

Zdánlivá proměna
FUATUL / 2017 / série obrazů

photo: Studio Flusser

text: Karel Srp


Nejnovější práce Martina Hofmana Zdánlivá proměna poukazuje na dlouhodobý paradox vztahu tradičních a soudobých výrazových technik, vznikající z propojení nejnovějších digitálních postupů a tradiční olejové a akrylové malby. Ukazuje, že dlouhodobá představa avantgardy, že zanikne závěsný obraz, který nahradí nové počítačové přístupy, může nabízet ještě další východiska, ve kterém se oba postoje podnětně vzájemně doplňují, přičemž jeden, který je z hlediska vývojového „progresívnější“, může být východiskem k opačnému, jenž je z hlediska technického „zastaralejší“. Hofman tak ukazuje na souběh, který otevírá velký prostor pro dialog obou protichůdných uměleckých stanovisek. Zdrojem pro uplatnění klasické malířské techniky se autorovi stal jeden moment, jenž se rozhodl zvěčnit, když zastavil tok neustále se proměňujícího digitálního obrazu. Donekonečna a nenávratna ubíhající sestavy na obrazovce počítače jsou zmrazeny, mohou být případně i vytištěny, avšak autor se rozhodl pro specifické rozšíření: dokázal je převést na plátno závěsného obrazu. Jenže nad touto jeho úvahou, se nachází ještě jedna oblast, která je závažnější, týkající se vůle a vědomí, dvou základních vlastností, s nimiž se ve vztahu digitálního a klasického obrazu setkáváme, jež Hofman převrací, a dovádí do vzájemného pnutí. Vědomí jako by tkvělo uvnitř použitého počítačového programu, a vůle naopak ve vlastním malířském přístupu.

Pohybující se obraz na obrazovce počítače si vytváří vlastní prostor, který je nezávislý na našem vědomí i vůli, jednotlivé shluky geometrizovaných obrazců mají svůj střed, představující těžiště, a okraj, jenž je do nekonečna ubíhajícím polem, avšak Hofman
si je může přiblížit, může vstoupit do jejich záhybů, pootočit je, naklonit je, podívat
se za jejich roh, kde již vzniká další nečekaná tvarová konstelace, vycházející ze stejné „hmotné“ – lze –li tento pojem vůbec použít – substance, jejíž jádro je však nezahlédnutelné, chceme-li se k němu přiblížit. Současně si zachovává nezbytný odstup, vylučující zejména psychickou stránku subjektivity, zdůrazňující práci s “formou jako formou“ a odmítající jakékoli významy, jež by přímo nevyplynuly ze samotné sestavy.

Hofman se rozhodl, že do výchozího zdroje, jenž jako by zastupoval jeho vědomí, nechá vstoupit vůli, která určí, jaký okamžik bude vytažen z proměňujícího se procesu
a přenesen na plátno. Tato volba může být do značné míry náhodná, každý řez má své oprávnění a opodstatnění. Nejde o to, že digitální obraz je inspirací pro závěsný, malířský soubor, nejde o cestu od proměny na obrazovce počítače ke zvěčnění
s nádechem terpentýnu, i když závěsný obraz vznikal až po ustálení digitálního,
ale o nacházení dialogu mezi oběma výrazovými možnostmi, které mají svou rovnoprávnou, nezaměnitelnou existenci a každá z nich podléhá vlastním zákonitostem
a pravidlům.Hofman se pohybuje paralelně v obou médiích.

Základní výrazové rozpětí vystavených obrazů zastupovala bílá, šedá a černá u menších formátů, u velkého plátna, uskutečněného olejovou technikou, neváhal Hofman zapojit barvu. Zatímco menší akrylové obrazy jsou jakýmsi analytickými vstupy do vnitřního prostoru proměňujících se konstrukcí, jejichž sestavu si Hofman vybral z toku digitálního obrazu, jenž se před ním rozvíjel, velký syntetický obraz zachycuje téměř dramatický pohyb pomyslného víru, ubíhajícího zleva doprava, který se před našima očima stáčí, naklání, zdá se, že vystoupí z plochy obrazu, aby se do ní zase zavinul. Pro ctitele malířských nuancí zde dokonce Hofman na některých liniích uplatnil valér.

Hofmanův přístup má svá „dějinná“ předznamenání, vlekoucí se celým dvacátým stoletím, a zřejmá východiska, která se navracejí k okamžiku, kdy Malevičovy suprematistické představy převzal El Lisickij, aby z nich vytvořil základu pro své prouny a následující konstruktivismus, a své pomyslné, dočasné dějinné konce, jež představují poslední řady obrazů Stanislava Zippeho, jejichž podnětem byly nenávratně se proměňující obrazce na obrazovce počítače.

Více než souvislost obou rozdílných technických médií je u Hofmana důležitý průběh jejich ovládnutí jako imanentního výrazového prostředku, s nímž lze vést dialog: zjištění mezí programu, který byl uměle vytvořen, nikoli jen jeho používání za účelem provedení vlastních představ, a stejně tak stanovení hranic vlastního zobrazení, uskutečňovaného na plátně, vůči němuž jako nosné ploše se Hofman vymezuje. Na jedné straně se sice divák může propadat do nekončena přicházejících tvarových sestav, na druhé se však autor vymezuje vůči něčemu podstatnějšímu, co měl předem dané, a co mu vyplývalo
z vnitřního charakteru obou protichůdných médií.

Karel Srp

Lampyris

 

2016 / světelná prostorová instalace

11. - 13. 11. 2016 / Brno

 

Společná audio/vizuální instalace s Petrem Voříškem, která proběhla v rámci festivalu Prototyp Brno.

Projekt Lampyris se zaobírá přírodními živly. Pro letošní výstavu Prototyp jsme vytvořili komplexní prostor, který propojuje vnitřní prostor i okolní prostředí brněnské káznice. Rozhodli jsme se použít „plynné“ skupenství společně se světelnou a zvukovou složkou. Jedná se o světelné objekty v podobě nafouklých bílých balónků. Balonky jsou přivázány, ke stropu v různých výškách a odstupech.  Připomínají světlo, vycházející z tvora známého jako Světluška (Binomické jméno Lampyris). Všechny balónky soustředíme
do zatemnělé místnosti od stropu k zemi. Znázorňují pomyslné hnízdo a domov těchto nočních tvorů. Kdysi jsem měl možnost shlédnout tisíce světlušek na jednom místě
a chtěl bych tento přírodní jev vyjádřit čistým bílým světlem a podtrhnout pomíjivou krásu přírodních jevů.

 

Díky umístění světelných objektů vzniká jakýsi vznášející se „labyrint“ prostoupený zvuky, připomínajícími elektronicky vytvořenou přírodu.  Zvuky se náhodně generují
a přelévají z jedné části místnosti na druhou. Místnost tak získává další rozměr a doplní tak světelnou složku v prostoru. V projektu Lampyris jsem se rozhodl využít diodového světla s vlastním dočasným zdrojem, na rozdíl od světla projekčního, s nímž jsem pracoval v předcházejících instalacích. Tento zdroj vyjadřuje životnost a zároveň zranitelnost instalace. Diodové světlo umístěné v balónkách je vybaveno vlastní baterií. Instalace končí po zhasnutí posledního balónku. Lampyris opouští brněnskou káznici.

 

www.prototypbrno.cz

 

Lumen 2 / 4
20. 10. - 4. 11. 2016 / Dads Galerie
MATĚJ BLÁHA, LUKÁŠ DOSTÁLEK, MARTIN HOFMAN, PETR VOŘÍŠEK

kurátor výstavy: Karel Srp

 

Zpráva o konci jednoho i začátku dalšího světa

Když projdeme libereckým obchodním domem Plaza do prvého patra, ve kterém
je umístěna galerie Die Aktualität des Schönen, ocitneme se v opačném světě než spotřebním, jenž na nás dosud doléhal ze všech stran. Vstoupíme do zešeřelé místnosti, ovládané odlišným časem a prostorem, než v jakém jsme dosud pobývali a jenž nás obklopoval. Skupina čtyř autorů z ateliéru digitálních médií Stanislava Zippeho – Matěj Bláha, Lukáš Dostálek, Martin Hofman a Petr Voříšek – zde uskutečnila společný projekt, k němuž sice každý z nich přispěl vlastním dílem, nicméně propojuje jej jedna myšlenka, nacházející vyústění ve výrazné, meditativní instalaci. Tento projekt vznikl současnými výrazovými prostředky, avšak obsahově nás vrací do dávné minulosti, často i proti úmyslu jeho původců, nespatřujících v něm obdobné souvislosti a obsahy,
a setrvávajících u prvotního rozvinutí čistě smyslového účinku a bezprostředního dopadu. Je to paradox. Čím důrazněji posledními digitálními technologiemi směřujeme
do budoucnosti, tím více jimi někdy pronikají dávné duchovní zdroje, hlásící se znovu jejich prostřednictvím o slovo, ať jako stíny jevů v Platónově jeskyni, nebo v podobě hermetické svatyně, zrcadlící smysl světa v jednoduchých symbolech a znacích.

Pomyslným středem dnešní instalace jsou tři napnuté vertikální struny, ukotvené
ve stropu a podlaze, jichž je třeba se dotknout, aby se rozvinula a uvedla svoji připravenost do chodu. Dotyk ruky uvolňuje příval vnitřně vzájemně provázaných světelných obrazů a zvuků.  Každá ze strun má vlastní zrakovou a zvukovou úlohu: určuje tvar (rozhodující je počet bodů, nejmenším východiskem se stal trojúhelník
o třech bodech), udává jeho proměňující se polohu a tloušťku jednotlivých stran. Tyto tři předem stanovené možnosti – poloha, počet bodů, síla strany – vyjadřují základní smyslové rozpětí tvaru. Souběžně se zrakovým vjemem se pohybuje i zvuk. Prostupujícímu poli odpovídá umístění čtyř reproduktorů, které stojí u protilehlé stěny galerie, takže si jejich přítomnost návštěvník zprvu ani neuvědomuje. Na tento vztah poukazuje Petr Voříšek, jeden ze spoluautorů dnešní instalace: „Struna, která mění polohy bodů, rozezní pronikavý tón odpovídající 2,5 násobku frekvence původní. Struna měnící tloušťku linií změní, stejně jako u linií, náhodně frekvenci celkového zvuku. Poslední struna, měnící počet spojených bodů, se zvukově projeví náhlým krátkým vynecháním tónu. Při delší vibraci struny tím vzniká tzv. vibrato.“ Rovnoprávné spojení zrakové a zvukové zkušenosti ustaluje jednotný, celistvý plastický dojem, naznačující,
že se ocitáme na pomyslném závěru cesty, nebo že jsme u zrodu něčeho zcela nového; záleží na výkladu vstupu a výstupu, ve kterém spojení se třemi vertikálami může vyvolat protikladné pocity, jeden týkající se konce, druhý naopak počátku.

Instalace proměnila libereckou galerii v jakýsi vnitřní, sakrální, iniciační prostor,
ve zvláštní místo, pohlcující účastníka, stávajícího se svědkem neopakovatelného. Setrvává ve vnitřně provázaném, živoucím pásmu propojených a na sebe odkazujících zážitků, vzbuzujících v něm dvojznačný stav, v němž se téměř ztotožnil se šamanem.
Je součástí „divadla světa“, avšak zároveň se toto „divadlo světa“ odráží v jeho duši.

Struny připomínají nástroj, vyjadřují rezonující kosmos. Ačkoli autoři tento jejich přenesený výklad zřejmě nezamýšleli a chtěli zůstat co nejvěcnější, dokonce by snad
i mohl být protichůdný jejich záměrům, zřetelně evokují odvěkou představivost, spjatou
s Orfeovou lyrou a zejména s názory přičítanými Pýthagorovi a jeho žákům. Struny uvádějí do pohybu zlomkovité geometrické obrazce, jejichž východiskem zůstává trojúhelník, promítané ze tří projektorů, umožňujících překrývání jejich směrů.  Zahlcují nás téměř nepostihnutelnými, měnícími se tvary nekonvexních mnohoúhelníků, nejrůznějších lichoběžníků, stejně jako zvuky, vycházejícími ze sinusového vlnění, dostávajícího náhle ostřejší podobu zlomu, jak uvedl Petr Voříšek: „… jako by tvar, který je na projekci, byl vykreslován zvukem do prostoru.“ Nosným pocitovým rysem současné výstavy je stav vnitřního chvění, které zasahuje účastníka, proniká jej, obnovuje mu cestu až k jakémusi ztracenému dávnému zážitku, ke splynutí jeho nevědomí s přicházejícími zkušenostmi, jež jej přesahují. Autoři dnešní instalace
se chtěli vyhnout jejímu přirovnání k hudebnímu nástroji, neboť zdůrazňovali především čistou stránku vlastní výpovědi, opírající se o umělý „stroj“ a bezprostřední, často velmi důrazné dojmy. Zvažovali možnost, že použijí pouze jednu strunu, zahrnující všechny funkce, jež jsou nyní rozloženy do tří samostatných strun.  V takovém případě
by se přiblížili hudebnímu nástroji ještě těsněji; jedna struna by připomínala božský monochord – starobylý nástroj s jednou strunou, poskytující pýthagorovcům analogii uspořádání vztahu kosmu a člověka. Ilustrovala by hermetický výklad univerza, zrcadlící v sobě makrokosmos a mikrokosmos. Struny jsou spojnicí pozemského i nebeského, lidského i vesmírného. Ať je tudíž uplatněna jedna struna, nebo tři, stojíme v prostoru rozeznívaném Orfeovou lyrou, připomínajícím tři oblasti pýthagorovské „harmonie vesmíru“ – číslo, úměrnost a analogii. I když by se dala dnešní instalace vyjádřit číselným zápisem, „liberecká čtveřice“, jež se k společnému dílu spojila vůbec poprvé,
ji představila v její smyslové podobě, vyžadující důsledné prostorové provedení. Díky tomu nás uvedla nejen do vyváženého stavu protikladu mužského a ženského principu
v kontrastu temné místnosti a světelného zdroje, ale i do napětí rozpojení a opětovného spojení zkušenosti zraku a sluchu, oslovujícího duši, která se nachází „na pomezí věcí hmotných a nehmotných“, jehož přítomnost pýthagorovci zdůrazňovali.

(použitá literatura: Pýthagorás ze Samu, Trigon, Praha 1999; Obrazový atlas hermetismu, Trigon, Praha 1990)

 

Karel Srp

Reorganizace

 

2016 / světelná prostorová instalace

17.6. –26.6. / Hradec Králové

 

Společná audio/vizuální instalace s Petrem Voříškem, která proběhla v rámci festivalu openairprogram v Hradci Králové.

 

www.openairprogram.cz

 

Systém xy

 

2016 / světelná prostorová instalace

10. - 12. 6. 2016 / Jihlava

 

Společná audio/vizuální instalace s Petrem Voříškem, která proběhla v rámci festivalu Nultá generace v Jihlavském DIODu

 

www.nultagenerace.cz

 

Trajektorium

 

3. 3 - 30. 3. 2016, v pracovní dny 10 - 18 hodin

Galerie Věda a umění, Akademie věd ČR, Národní 3, Praha 1

 

Ztraceni v křivkách a šumech

 

Jistě není náhodné, že Martin Hofman a Petr Voříšek uskutečňují již čtvrtý společný projekt. V uplynulých několika letech oba studenti, působící v Ateliéru vizuální komunikace a digitálních médií docenta Stanislava Zippeho na Fakultě umění
a architektury Technické univerzity v Liberci, již provedli tři práce: Paralelní destrukci (Pokoje II, Kampa, 2014), Vizkom (Bratislava, 2014) a Kooperaci (Kvalitář, 2015). Nynější projekt, pojmenovaný Trajektorium, představuje snad nejtěsnější prolnutí jejich zájmu o dvě smyslové oblasti – zrak a sluch, k nimž každý ve své práci přistupuje samostatně, aby se jejich individuální vklady prostřednictvím výstavního projektu dočasně spojily k vytvoření ojedinělé syntézy, založené na možnostech soudobých technologií. Vztah zrakové a sluchové zkušenosti je sice v nynější instalaci provázán natolik, že určitému skupenství abstraktních tvarů se blíží i zvukové formace, nicméně každá z těchto smyslových oblastí si podržuje svoji svébytnost. Jsou na sobě nezávislé. Uchovávají si vlastní čas a prostor. Vláčné, proplétající se křivky a zhutňující se zvuky vzbuzují dojem, že se vzájemně doplňují, i když jsou souběžné; dají se sledovat jejich styčná místa i zkraty. Pracovním polem obou autorů se již před několika lety stala prázdná temná místnost jako nezbytný předpoklad. Přicházející dění pohlcuje návštěvníka natolik, že se mění v účastníka procesu, jenž se odbývá i na něm, dokonce by jej v dnešním případě mohl vtáhnout do sebe natolik, že jej překryje a on s ním splyne. Jako by se v něm ztrácel a dílo jej nechtělo vydat zpět.

 

Reproduktory jsou rozestavěné v místech dopadu projekce. Volné vyjevování zrakových a sluchových skupenství vychází samo ze sebe, nemá začátek a konec. Dopředu naprogramovaný stroj určuje podobu smyslového pole, jež nás obklopuje jako nekončící proud nově přicházejících zkušeností, rozprostírajících se v daném prostoru a vnášejících do něj nový rozměr. Překvapuje nečekaným, teprve se odkudsi rodícím a kdesi
se utvářejícím vyjevováním, jež vystupuje z prázdna a zase se v něm ztrácí.

 

Martin Hofman a Petr Voříšek přicházejí s propracovanou senzitivitou. I když se zdá být doléhající zraková zkušenost prvotní a zvuková jako doprovodná, prosazující se až
po chvíli, jejich podíl na celkovém vyznění práce je vyrovnaný. Záleží na rozpoložení příjemce, kterou z nich upřednostní jako výchozí. Tři různě silné červené, zelené
a modré linie (tedy základní RGB barvy) doplňují obdobně pojaté tóny. Přestože jde
o společný projekt, podržují si obě oblasti svoji nezávislost. Jako bychom sledovali dva souběžně se odvíjející životy, jež se v některých okamžicích přiblíží těsně k sobě, až téměř splývají, aby se zase od sebe odpoutávaly a ztrácely ve vlastních barevných
a zvukových prostorech, v nichž si každý sleduje vlastní cestu. Podle Stanislava Zippeho „dva nezávislé autorské softwery žijí vedle sebe svým vlastním životem a spojuje
je pouze způsob jejich činnosti, a tím vzniká i jejich vzájemný dotek.“ Rozštěpení světla a zvuku, jež vzájemně nejsou nijak synchronizované, umocňuje uplatnění principu náhody, určujícího podobu obrazů a zvuků. Autoři dodávají: „Pracujeme jak s tóny, tak
s jejich frekvencí, která se náhodně zvyšuje, snižuje či mizí jako linie.“ Přestože dnešní instalaci zprostředkuje vícekanálový systém, v němž měl její původce roli jen jakéhosi prvotního iniciátora, uvádějícího vše do chodu, je třeba se vrátit na počátek soudobého zájmu o průběh smyslového vnímání a připomenout si zlomové výzkumy smyslových schopností, uskutečněné Janem Evangelistou Purkyněm, jenž rozvíjel obsáhlou nauku
o fyziologii smyslů, založenou na subjektivní zkušenosti a hlavně jejím co nejpřesnějším popisu. Purkyňovy Příspěvky k poznání vidění z hlediska subjektivního (1819)
a následující Pozorování a pokusy o fyziologii smyslů (1825) vycházely z experimentů, jež konal sám na sobě. Dnes jsme v obrácené situaci. Oba vystavující autoři se rozhodli svou práci prvotně vyzkoušet na nás. Proud proměňujících se obrazů a zvuků probíhá
na hraně. Divák se nachází nad ní i pod ní. Martin Hofman a Petr Voříšek posouvají souřadnice vnímání, směřují k beztížnému poli, jež do sebe vtahuje emoce účastníků.

 

Karel Srp

Virtuální prostory

 

Prostor a světlo patří k hlavním motivům mé dosavadní tvorby. Přes světelné instalace využívající principu mapování, které se bezprostředně vztahovaly ke svému okolí
a specifickému ukotvení na konkrétním místě, zejména architektuře se dostávám
a zároveň vracím k čisté ploše v podobě plátna. Zde se pomalu snažím prostorové uvažování radikalizovat, zkoumat, a posouvat své možnosti malířského rázu.

 

Dočasné spektrum

 

2015 / světelná prostorová instalace

 

Dočasné spektrum je instalace věnující se barevnému schématu a jeho dočasnosti. Základní ideou tohoto díla je cesta. Touto cestou je myšlen zrod, dění (proces) a zánik. Každý z těchto aspektů nese jedinečné vlastnosti, které formují děj v prostoru. Výsledkem je jedinečný a podle teoretika Ryszarda W. Kluszczynského efemerní výstup, který nese jistý druh intermediality.

 

Jako autora mne zajímá nemateriální podstata současného umění a skrze své instalace umožňuji divákovi nahlédnout do mé osobní reflexe a fascinace světlem, prostorem
a barvou.

 

Spektrální kontrast

 

Qašení

Jednodenní výstava probíhající v rámci pivních slavností

 

Do prostoru staré spilky v areálu pivovaru ve Vratislavicích vstoupila se svou tvorbou skupina mladých výtvarných umělců z Technické univerzity Liberec z ateliérů Vizuální komunikace a Prostoru S.

 

Vystavující:

 

Matěj Bláha

Martin Danda

Lukáš Dostálek

Eliška Hamajdová

Martin Hofman

Jiří Hořavka

Petr Hostaš

Jan Hubáček

Eliška Králová

Jakub Krejčí

Jan Kysela

Michaela Říhová

Veronika Stěhulková

Barbora Tauerová

Petr Voříšek

Paralelní destrukce

 

2014 / světelná prostorová instalace

foto: Martin Hofman, Zdeněk Porcal

 

Paralelní destrukce vznikla jako společný projekt s Petrem Voříškem a Matějem Bláhou pro přehlídku mladého umění Pokoje II. Jednalo se o interaktivní a světelnou instalaci doplněnou digitálně generovaným zvukem.

 

Práce navazuje na dílo Nový rozměr, znovu pracuje s daným prostorem a nově se ho pokouší rozpohybovat. Díky umístění projekce se divák stává její součástí a může tak ovlivnit chod animace a celistvost místnosti.

Narušení prostoru

 

2012 / světelná instalace (projekční mapování)

 

Deformace členitého prostoru díky projekci, která kopíruje (mapuje) jednotlivé prvky místnosti a ty jsou následně přesunuty na jinou pozici.

 

Nový rozměr

 

2013 / světelná prostorová instalace

 

Dílo Nový rozměr navazuje na předchozí projekt Narušení prostoru. Formálně pracuje
s principem mapování a je výhradně spojeno se specifickým konkrétním prostorem. Jeho úkolem je vyvolat v divákovi pocit toho, že promítaný obraz nepatří

do zvyklosti dané architektury. Principem je posunout, prohloubit, přidat či zcela vymazat plochu nebo roh prostoru, deformovat určitý tvar a získat iluzi pomocí světla
a barvy. Dát jakémukoliv prostředí nový rozměr a odpoutat se od stereotypu.

 

Výsledný obraz se dá popsat jako má osobní reflexe, můj přístup k danému prostředí
a zamyšlení se nad jeho souvislostmi. To jak na mne působí se odráží právě ve viditelné formě pomocí projekčního mapování. Jedná se o komentáře určitých částí místnosti (roh, okno, plocha). Tyto poznámky jsou zastoupeny světlem, intenzitou, barvou, tvarem. Díky těmto prvkům dochází ke kontroverzi mezi jednotlivými plochami prostoru a mou vizuální myšlenkou, která tyto plochy svými vlastnostmi přetváří a dává jim novou identitu. Výsledný obraz je statický. Neprobíhá zde žádná animace, změna barvy nebo tvaru jako tomu bylo u Narušení prostoru, kde animace a deformace byly dominantou finálního obrazu a měly za úkol rozbořit a změnit strukturu mapovaného prostředí.

Setkání Alberse s Hitchcockem

 

Video NoD / Vizuální komunikace - digitální média

Fakulta umění a architektury TU v Liberci

13.6. - 18.7.2014

 

Kurátorka: Jana Bernartová

Zastoupení umělci: Martin Hofman a Martin Danda

 

Společný projekt Martina Dandy a Martina Hofmana pro galerii VIDEO NoD je vystavěn na principu napětí a multiplikace. Z toho také plyne přesmyčka názvu projektu obou autorů - Setkání Alberse s Hitchcockem a Setkání Hitchcocka s Albersem.

 

Projekce Martina Dandy Setkání Hitchcocka s Albersem je inspirovaná dynamikou

a pohybovou křivkou zvířat. Rozvíjí možnosti motoriky na základě zkoumání rozlišných pohybových trajektorií a frekvencí. Dandův projekt odkazuje i ke slavnému filmu Alfreda Hitchcocka Ptáci z roku 1963. V tomto rámci řeší symbiózu přirozenosti a technického prvku. Na straně jedné stojí živé zvíře, na straně druhé technika, která má za cíl dokonalé napodobení. V rámci výstavy byl projekt koncipován jako instalace čtyř projekcí, které vůči sobě vytváří neklid / napětí. Každá z projekcí pracovala s nepatrně jinou dynamikou a výsledný barevný chaos můžeme vnímat jako zábavnou realitu nebo jako tísnivý útok.

 

Barevné variace Martina Hofmana vychází z jeho dlouhodobého zájmu o světlo a prostor. Ústřední stěna galerie byla nasvícena projekcí, která se bezprostředně vztahuje
ke svému okolí, zejména k architektuře. Předcházející práce Narušení prostoru a Nový rozměr se věnovaly principu mapování, specifickému ukotvení instalace na konkrétním místě. Přes světelnou instalaci Paralelní destrukce se Hofman dostává k animaci, časovému rámci a mnohosti elementů. Projekce Setkání Alberse s Hitchcockem
je posledním a nejnovějším dílem, ve kterém Hofman radikalizuje své uvažování právě
o multiplikaci ve spojení s časem.

 

Projekce na hlavní stěně:

Martin Hofman

Setkání Alberse s Hitchcockem

projekce, 2014

 

Projekce na bočních stěnách:

Martin Danda

Setkání Hitchcocka s Albersem

projekce, 2012

STÍNOHRA

 

2011 / render, digitální tisk, virtuální prostředí